Před 31 lety vypukla občanská válka v Bosně a Hercegovině

V letech 1991 a 1992 se někdejší Jugoslávie otřásala v základech. Vzniklo několik válečných ohnisek, jedním z nich byla Bosna a Hercegovina, kde se 29. února a 1. března 1992 konalo referendum o nezávislosti. Následně se na zdejším území rozhořela občanská válka.

Vyhlášení slovinské a zejména chorvatské nezávislosti v červnu 1991 vedlo k bojům mezi jejich silami a federální Jugoslávskou lidovou armádou (JNA). Ta však hájila srbské zájmy. Zatímco konflikt mezi Slovinci a JNA byl krátký a s malým počtem obětí, válka mezi chorvatskými silami a jugoslávskou armádou byla mnohem krvavější.

Komplikovat se začala i situace v Bosně a Hercegovině, která byla multietnickou oblastí. Zde tvořili 43,5 procenta obyvatel Muslimové, 31,2 procenta Srbové a 17,4 procenta Chorvaté. Zbytek byli ti, kteří se označovali jako Jugoslávci či příslušníci dalších národností.

V Bosně a Hercegovině nebyla ani jedna obec homogenní a neexistovaly jasné etnické hranice. Místní vláda proto ještě v počátcích podporovala myšlenku reformovat Jugoslávii. Ale poté, co Německo v lednu 1992 uznalo Slovinsko a Chorvatsko, už se tato možnost jevila jako nereálná.

Bosenští Chorvati a Muslimové nechtěli zůstat v jugoslávském státě s převahou Srbů. Následkem této složité situace bylo, že republikové instituce – včetně parlamentu, městských rad či bezpečnostních sil – začaly dělit na etnickém principu.

Bosenští Srbové začali s politickou emancipací na centrální vládě v Sarajevu již na podzim 1991. V lednu 1992 byla vyhlášena Republika srbská. Bosenští Srbové následně bojkotovali referendum o nezávislosti vyhlášené bosenskou vládou, které se konalo 29. února a 1. března 1992. Evropská společenství uznala nezávislost Bosny a Hercegoviny 6. dubna 1992, další den bosenští Srbové vyhlásili vlastní nezávislost.

Sarajevo a Srebrenica

Již v dubnu 1992 začalo docházet k násilným střetům. Po vyhlášení nezávislosti pak bosenští Srbové za pomoci Jugoslávské lidové armády spustili útok. Srbské síly obklíčily v dubnu 1992 Sarajevo a 44 měsíců ho ostřelovaly. Místní obyvatelé bojovali o holý život. Do července 1992 kontrolovali Srbové dvě třetiny bosenského území.

Konflikt v Bosně a Hercegovině provázely systematické etnické čistky – masakry civilistů, vypálené domy či celé vesnice, vyhánění obyvatelstva. Vše později prošetřoval Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který odhadoval, že jen na etnických čistkách v Bosně a Hercegovině se podílelo 15 až 20 tisíc lidí. (Před soudem skončil mimo jiné bývalý bosenskosrbský předák Radovan Karadžić, který byl odsouzený za válečné zločiny a genocidu.) K nejznámějšímu masakru došlo v červenci 1995, kdy bosenští Srbové povraždili více než 8 000 mužů a chlapců ve Srebrenici. Tomuto masakru, který byl později kvalifikovaný jako genocida, nedokázali zabránit ani nizozemští vojáci.

Každá ze stran měla na válce svůj díl. Chorvaté a Muslimové – dřívější spojenci – proti sobě bojovali ve střední Bosně a Hercegovině, symbolem bojů se stalo zničení historického města Mostaru. Až teprve v březnu 1994 mezinárodní zprostředkovatelé dosáhli toho, že obě nepřátelské strany se spojily do společné Federace Bosny a Hercegoviny. V polovině roku 1995 tak bosenští Srbové kontrolovali zhruba jednu polovinu území, druhou potom chorvatsko-muslimské síly.

Dytonská dohoda

Po podpisu Všeobecné rámcové smlouvy pro mír v Bosně a Hercegovině 14. prosince 1995, známé jako Daytonská dohoda, se situace začala pomalu uklidňovat. Země byla rozdělena na dvě půlky – Federace Bosny a Hercegoviny obdržela 51 procent území a symbolickou většinu, zatímco Republika srbská 49 procent. Centrální vláda v Sarajevu však získala jen velmi málo pravomocí – především zahraniční a měnovou politiku. Jednotlivá etnika si mohla ponechat vlastní policejní či vojenské síly. Kvůli implementaci dohody vznikl úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu s výraznými pravomocemi a vyslány byly síly pod velením NATO, které čítaly 60 tisíc vojáků.

Nejprve tak vznikly síly IFOR (Implementation Force), které nahradily vojáky pod vlajkou OSN (operace UNPROFOR). Plně vyzbrojené jednotky IFOR svou přítomností v Bosně a Hercegovině vynutily dodržování vojenských ujednání mírové smlouvy. Operace IFOR skončila v prosinci 1996 a navázala na ni operace SFOR (Stabilisation Force), jež měla za cíl celkovou stabilizaci a udržení bezpečnosti. Další operace SFOR II skončila deset let po podpisu Daytonské dohody a dohled nad danou oblastí převzala mise Evropské unie.

Situace v Bosně a Hercegovině však nadále zůstává křehká a i dnes se do správy země zapojuje mezinárodní společenství.

Češi v Bosně a Hercegovině

Na operacích v krizové oblasti se podíleli i čeští vojáci. V roce 1996 se pod velením NATO zapojili do operace IFOR (Implementation Force). Příslušníci 6. mechanizovaného praporu a další členové českého kontingentu pomáhali na území Bosny a Hercegoviny udržovat vojensky bezpečné prostředí a vynucovali spolu se zahraničními kolegy dodržování vojenských ujednání mírové Daytonské dohody. Monitorovali činnost dříve znepřátelených skupin (pravoslavných Srbů, katolických Chorvatů a islám vyznávajících Bosňáků) a logisticky pomáhali OBSE při organizaci voleb v Bosně a Hercegovině. V průběhu operace se pohyboval počet členů kontingentu okolo 850 osob.

Čeští vojáci v letech 1996 až 2004 rovněž působili v operaci SFOR (Stabilisation Force), která pokračovala v budování bezpečného prostředí v Bosně a Hercegovině. Český kontingent v rámci SFOR prošel osmi rotacemi a tvořilo ho velitelství kontingentu a sekce součinnosti se štáby SFOR v počtu 22 osob, mechanizovaný prapor v síle cca 600 vojáků a vrtulníkový odřad v počtu 22 osob. V operaci SFOR II Česká republika svou činnost postupně utlumovala a koncem roku 2004 v ní setrvalo již jen sedm vojáků na velitelství v Záhřebu a Sarajevu. Celkem operacemi IFOR/SFOR a SFOR II prošlo zhruba 6 300 vojáků.